ROZHOVOR S KLÁROU VÁLKOVOU
mistryní republiky mládeže a druhou vicemistryní světa juniorů v agility družstev

 Kdy a proč jsi začala s Agility?

S agility jsem začala když mi bylo přibližně 12 let, asi dva roky po tom, co jsem dostala svého prvního pejska Lilly (coton de tulear). Tenkrát jsme s rodiči hledali nějakou společnou aktivitu, díky které bychom se s Lilčou více sblížily, až jsme dostali doporučení vyzkoušet agility. Jelikož mám ráda pohyb a od mala jsem zvyklá se hýbat, rozhodli jsme se tréninky vyzkoušet. První lekce jsme spolu měly na jaře 2016, o rok později jsme poprvé startovaly na oficiálních závodech. Agility mě i Lilču hodně rychle chytlo a trénovaly jsme poctivě každý týden. Díky agility jsme se staly nerozlučnou dvojkou a těmi nejlepšími parťáky.

 S jakými pejsky běháš?

Aktuálně běhám s mou vlastní fenečkou sheltií Grace v kategorii small, ale na juniorském mistrovství ČR, které se konalo na začátku října, jsem běhala ještě v kategorii extra-small s papillonkou Toudi a v kategorii medium-large s borderkou Nilsou.

 Mohla bys nám trošku uvést co je to vlastně agility? Co je jeho cílem apod.

Agility je v dnešní době již velmi rozšířený sport mezi pejskaři jakéhokoliv věku. Cílem je překonat překážky (tunely, skokové překážky apod.) v předem daném pořadí, a to v co nejrychlejším čase a bez chyb (shození překážky, překonání ve špatném pořadí). Pro mě agility neznamená jen koníček, ale především adrenalin, rychlost a radost.

 Je agility sport pro každého? Nebo existují nějaké omezení, ať už ze strany psa tak ze strany člověka?

Já osobně jsem toho názoru, že agility je pro každého, tedy samozřejmě kromě pejsků se zdravotními problémy. Někteří lidé by se mnou ale bohužel nesouhlasili. V poslední době se agility poměrně dost omezilo na plemena typu sheltie, borderky apod. Já osobně mám ale ráda, když se na závodech nebo trénincích můžu podívat i na jiná plemena. Pochopitelně ne každý pejsek / člověk bude mít možnost startovat na závodech, ale pokud chce někdo agility pouze jako koníček, nevidím v tom problém za předpokladu, že máte rozumného trenéra,  který trénink přizpůsobí Vašim možnostem.

 Kdy se v tobě objevila poprvé myšlenka: "Chtěla bych agility ne jenom běhat se svými psy, ale učit i jiné psolidské týmy?"

Naprosto upřímně si to vlastně nepamatuji… Všechno to pravděpodobně začalo tím, že jsem nejprve trénovala sama sebe (můj trenér nám bohužel nedokázal pomoci s naším problémem) a abych nemusela chodit na tréninky sama, začaly jsme chodit společně s kamarádkami, které agility nikdy předtím nedělaly.

Všechno to tedy bylo nejprve jako kamarádské rady. Později se k nám přidali další lidé, naši známí apod. Začali jsme mít tréninky pravidelně každý týden. Pak přišel první tábor, který jsme pořádaly s kamarádkou a zároveň trenérkou ze Šumavy. Potom už to šlo rychle a já jsem začala tréninky více zveřejňovat, nabrala jsem skupinku lidí, se kterými jsem oficiálně trénovala, vedla je od začátku a i dnes společně trénujeme a někteří z nich jsou dnes velcí závodníci.  

 Co jsi ve stylu tréninku změnila od té doby co agility trénuješ? Jak se svými psy tak s ostatními týmy pod tvým vedením?

V mém stylu trénování a vedení tréninků vidím úplně největší posun a věřím, že je to posun vpřed. Když jsem s trénováním agility začínala, tak už jsem cca 7 let hrála basketbal, tím pádem jsem alespoň trochu věděla, jak tréninky vypadají z pozice trenéra apod., i přes to byla praxe velmi náročná. Určitě jsem zprvu neviděla všechno to, co vidím na trénincích teď, ale s pravidelným vzděláváním, učením se a pravidelným trénováním jsem schopná toho na trénincích předávat víc a víc.

Samozřejmě toho pořád umím málo, i po těch letech mám málo zkušeností, se psy se totiž na každém tréninku, na každých závodech naučím něco nového. Začala jsem spoustu věcí učit jinak, srozumitelněji a troufám si říct, že mí svěřenci jsou dobrými handlery a na trénincích vědí o co jde a co po nich chci.
Stejně tak psíci mají vše kvalitně naučeno a agility je baví – to je pro mě hlavní a mým cílem je, aby to nebylo jen plácání se od překážky k překážce, ale aby se na to opravdu dalo dívat.

 Jak se stavíš k otázce přibývání nových a méně zkušených trenérů?

Jak už jsem psala, nestydím se sama o sobě říct, že ne vždy jsem na 100 % schopná říct kde je chyba, a to především co se psího chování týče… Ale pokud už někomu něco radím měla bych vědět, co říkám a proč to tak je. Pokud neznám příčinu nemůžu člověku dobře vysvětlit co udělat jinak aby to fungovalo. Bohužel mám pocit, že přibývá lidí, kteří běhají s jedním psem sotva dva roky a mají pocit, že ví o agility naprosto všechno.
V tomto sportu neexistuje jakýsi trenérský kurz, takže jediné, co máte jsou vaše zkušenosti. Tudíž pokud chcete někoho začít trénovat, musíte mít zkušenosti, ty ale nejvíce přijdou právě s trénováním někoho jiného, jde to zkrátka ruku v ruce. Já jsem měla jediné štěstí, že jsem na začátcích trénovala týmy, u kterých jsme řešili hodně základní poslušnost a až postupem času jsme se dostali k agility, takže jsem se mohla spoustu věcí postupně doučit…
Řekla bych, že nejdůležitější je sebekritičnost lidí, pokud sám mám teprve prvního psa, s jehož výcvikem mi pomáhal trenér a já sám nejsem schopný kvalitně handlingově odvést parkur je hloupost jít trénovat jiné lidi.
Dost mě také mrzí způsob hodnocení dobrých/špatných trenérů. To, že člověk vyhrává i velké závody ještě neznamená, že musí být dobrý trenér a naopak. Věřím, že každý je na tréninku schopen poznat jaké kvality trenér je a zda jsou tréninky s ním přínosné. Já sama mám své oblíbené trenéry, u kterých vím, že jim můžu naplno věřit, protože ví, co říkají a věnují se mi na tréninku naplno.

 Myslíš, že existují nějaké základní úkony, které by pes měl umět než k tobě přijde na trénink?

Rozhodně ano. Většinou to není nic složitého, ale dost nám to při prvních trénincích pomůže. Jde o základní věci typu přivolání, odložení, sedni a lehni, otočky či obíhání člověka.

To, že by měl pejsek vnímat, neměl by čmuchat a odbíhat je taktéž důležité a na tréninku se bez toho dál nepohneme, avšak potkávám i týmy, které dojdou na první trénink, chtějí rovnou začít učit tunely a překážky, ale pes nezvládne ani půl minuty vnímat svého páníčka. I to je důvod, proč mám pro úplné začátečníky zvláštní skupinku, kde se všechny tyto základní věci učíme, abychom se potom mohli v klidu věnovat agility samotnému.

 Jak vypadá první lekce s tebou? Na co se mám připravit co si mam vzít s sebou atd.?

Mým cílem na prvním tréninku je poznat co nejlépe nový tým, zjistit co všechno umí a jaký má člověk vztah s pejskem. Snažím se říct a vysvětlit vše co je důležité, ukážeme si základní cviky a prvky, kterým se budeme nadále věnovat a samozřejmě si vyzkoušíme i nějaký ten tunýlek, ale jelikož jsou pevné základ to nejdůležitější, nikam s týmy nespěchám. Bohužel čas od času se najde někdo, kdo by nejraději po prvním tréninku vyrazil na závody, začne s pejskem trénovat každý den a učit ho zbytečně složité věci.
Tyto týmy pak většinou úplně přestanou chodit k trenérovi a s agility nakonec stejně skončí, protože je pes i člověk přetrénovaný a neposouvají se dál… Co se týče věcí, které by si člověk na trénink měl přinést – nejdůležitější jsou pamlsky, hračka, látkové vodítko a voda pro pejska, pak už je to individuální a záleží, zda pracujete s klikrem apod. Ideální je mít s sebou klec nebo kenelku, kam pejska během tréninku ostatních můžu dát. Ještě doplním, že sportovní oblečení a kvalitní boty jsou také hodně důležité.

 A poslední otázka bude: Co myslíš, že se ve světě agility zaměnilo od doby co jsi se poprvé postavila na parkuru. Jak ohledně výcviku tak stavby parkurů, překážek, lidí psů?

Za poslední dobu se toho v agility určitě změnilo hodně počínaje zvýšením počtu velikostních kategorií až po metody tréninku apod. Došlo ke zkvalitnění překážek a stále se objevují jejich nové, bezpečnější varianty. Stejně tak se i hodně posunulo stavění parkurů, většina rozhodčích už dnes dokáže postavit parkury s krásnými liniemi, rovnými náběhy na zónové překážky a zajímavou myšlenkou, kdy se musí člověk při prohlídce parkuru zamyslet nad tím, jak a kudy psa povede.
Neuvěřitelně se posunuly schopnosti psů i handlerů, až si někdy říkám, co všechno se psi dokáží naučit. Agility se neustále žene do vyšší a vyšší rychlosti, díky větším rozestupům mezi překážkami a plynulým liniím, což zároveň přináší i větší počet zranění.
S tím souvisí i vývoj psí fyzioterapie, dogfitness a správné stravy, což já osobně považuji za základní pilíře, pokud chce člověk kvalitně dělat agility. Samozřejmě tak jako ve všech sportech najdete jedince, kterým se stavba náročnějších parkurů na závodech příliš nezamlouvá, avšak pro mě je agility tak trochu adrenalinovým a napínavým sportem, ráda stavím těžké parkury, a ještě raději je běhám na závodech a s nadšením pozoruji, zda mí psi zvládnou své schopnosti z tréninků přenést i na závodní parkur.
Neustále se všechno vyvíjí a celé bych to shrnula tak, že se z pouhého koníčku stává sport na úrovni.